Odsuzuješ? Jsi odsuzovaná? Nebo se tě to netýká?

ODSUZOVÁNÍ – velké téma v seberozvoji… Taky mě nedávno „trklo“.

Setkala jsem se s lidmi, kteří se tvářili, že „to mají dávno vyřešené“. Že nikoho nekritizují, nehodnotí, neodsuzují, snad ani nemají o nikom a ničem žádné myšlenky…

Před takovými 10-15 lety bych jim to věřila, obdivně se na ně koukala a čekala, až se „tam“ taky dostanu…

Dnes po dlouhých letech práce na sobě a sdílení s lidmi, kteří toho mají za sebou fakt hodně, vím, že takový člověk (prakticky – a to píšu jen proto, abyste mě nechytali za slovíčko) neexistuje.

Poslední dobou si víc a víc všímám, kde, jak a za co odsuzuji já. Z nějakého důvodu si toho moje vědomí začalo samo od sebe víc všímat. Ok, přijímám, asi je to téma, které mám posunout o kousek dál. Mám k němu ideální podmínky – trávím velkou část léta v pomenší horské chatě s blízkou příbuznou.

Tuším, že to nebudu mít snadné – a vím, že o tom život není, je o tom, posouvat se dál, vystupovat z komfortní zóny a zkoušet nové věci.

Všimla jsem ji jedné změny oproti dřívějším časům – neodsuzuji sama sebe za to, že si všímám, že někoho odsuzuji. A za to cítím vděčnost.