POCIT NEBO INTERPRETACE ?

V kurzu Compassionate Inquiry mě zaujalo, jak Gábor Maté odlišuje pocity a interpretaci/vnímání (v angličtině tomu říká perception). Pocit je to, co cítíme v daném okamžiku – tedy v přítomnosti, a kromě pocitů sem patří i tělesné vjemy jako chlad, teplo, třes, stažení nebo hlad. A těch základních pocitů je vlastně jen pár – stud, vina, bezmoc, smutek, strach a vztek. Mezi interpretace pak patří nekonečné množství sdělení typu: Cítím se opuštěná, ponížený, zrazená, odstrčený, zneužitá, zklamaný, oklamaná, obelstěný, nepřijímaná, nevyslyšený atp.

Rozdíl mezi nimi je na cestě sebepoznání nebo v terapii naprosto zásadní. Pocit nemůžeme v danou chvíli nijak ovlivnit. (V dlouhodobém horizontu ano.) Pokud cítím smutek a mám stažené hrdlo a vlhké oči, tak si toho můžu všimnout a můžu tomu dát čas a počkat, až smutek přejde. Je fajn, když mám ve svém okolí někoho, kdo to chápe a nějak mě v tom podpoří – třeba slovy: „Vidím, že jsi smutný a je to v tý tvý situaci úplně pochopitelný.“ Nebo „Úplně ti rozumím, taky bych se v takové chvíli naštvala. Naopak snažit se dotyčnému pocit/emoci vymluvit je vůči němu necitlivé a nevztahotvorné.

Někteří z nás „Husákových dětí“ to ještě v dětství běžně zažívali ve školkách i doma. Důvěrně známe věty typu: „To tě nemůže bolet, já ti ještě přidám, abys viděl, co je to bolest.“ nebo „Nemáš důvod se vztekat, měla bys mi být vděčná!“ A někdy tak stále jednáme v kontaktu s našimi blízkými. Není to jen automatismus, něco, co máme vryté hluboko v nervové soustavě, má to i hlubší kořen – umožňuje nám to před tou bolestí / pocitem utéct. Řekneme si svoje a máme za to, že tím je situace vyřešena. Bolest dítěte totiž velmi často zrcadlí naši vlastní bolest. A dokázat si k němu sednout a uznat, že je tady bolest nebo smutek a že se vlastně nedá dělat nic než počkat, až to přejde, je jedna z nejtěžších věcí na světě.

Teď vidím, že jsem se nechala unést psaním a trošku jsem odbočila od tématu. Tak se k němu tímto vracím. Proč je důležité poznat interpretaci? Protože nás vrací do minulosti, kterou nemůžeme změnit, můžeme ji jen přijmout. Taky proto, že nás vrací do pozice dítěte. Když někdo řekne: „Manželka mě opustila.“, mluví z pozice svého vnitřního dítěte, které je bezbranné a bezmocné. A ať už jsme na cestě sebepoznání nebo v terapii – tohohle si chceme všímat, protože tím se nám otevírá možnost prozkoumávat naše vidění světa. A naše vidění světa – to už je něco, co máme ve svých rukou (teda v hlavě). To můžeme změnit, dáme-li si s tím tu práci a budeme-li vytrvalí. A tím se stavíme do role tvůrců svých životů. Protože jako zralí dospělí máme vždy možnost volby, a pokud je
zrovna nevidíme (ty možnosti), může to pro nás být upozornění, že jsme se „propadli“ do pozice bezbranného dítěte. A v takovou chvíli je dobré NEKONAT, ale naopak jen BÝT. Říct si o podporu, potřebujeme-li ji, a máme-li v tu chvíli na to, být tím pozorovatelem.

Lucie Aisha

psychosomatická koučka a průvodkyně na cestě k sobě